Příběh „Hnojového“ domu

5. ledna 2012 v 4:38 | Pavel Lukavský |  Veselé jen vesele


Příjemně se posaďte a nechte si vyprávět příběh "Hnojového domu", zvaného též Misthaus.
Správně jsem napsal příběh. Protože se o příběh skutečně jedná. Ba, co víc, podivnou souhrou náhod a lidských osudů, se stal i novodobým poutním místem. Podivnou "modlitebnou", stejně tak, jako mohl být příbytkem - stájí pro dobytek. Vše co vám budu vyprávět je vlastně naprostá pravda, jak jsem to slyšel, přečetl, možná i přimyslel, v dobré víře - přidal. Jako to činili jiní a činiti budou po věky věků Než začnu vyprávět tento poetický příběh o domu a lidech, (v některých částech vyprávění) o lidech a době a také o sobě. Protože i já jsem vstoupil do toho domu a byl jsem jím (tím domem) ovlivněn a dost dobře možná začarován - proklet. Snad za to může podivná vesmírná energie, snad něco jiného.

544-ras-jiz-s-bukovcem.jpg

Dům, lépe řečeno stavení, stál v Jizerských horách v osadě Jizerka, německy Klein-Iser a měl číslo popisné 8. Pro doplnění, tato krajina je průměrně 860 metrů nad mořem a tak je nejvýše položenou osadou v Jizerských horách. Ani žertem bych si nedovolil spojovat magickou krajinu s osudem domu. Přesto. Malebné horské krajině výrazně dominuje kuželový vrch zvaný Bukovec. O pět metrů převyšuje rovných tisíc metrů. Bukovec svým výrazným tvarem, svojí energii, dominancí nad krajinou, přitahoval lidskou pozornost od pradávna. Nejvýše položená osada Jizerských hor. Dnes součást obce Kořenec. Známá od poloviny šestnáctého století. (Roku1539 registru pražského archivu ve sporu o hranice mezi českým panstvím navarovským a německým frýdlantským jako odlehlé obydlí čihařů a ptáčníků.)
/Wikipedia/
Snad pro blízkost Safírového potoka, naleziště polodrahokamů v toku potoka. Možná pro suroviny vhodné pro výrobu skla. Od roku 1828 je v /Klein Iser, tedy doslovně, v Malé Jizeře/ funkční sklářská huť. Majitel a sklář Franz Anton Riedel vtiskl osadě vybudovanými domy, sklárnou a vlastně i společenským životem osady, osobitý ráz. Výroba dutého skla a skleněných tyčí byla ukončena v předválečných první světové války. To však nemá přímou souvislost s příběhem "Hnojného domu".
Historii samotného stavení, postaveného na přelomu 17. a 18. století, zaneseného na starých mapách, lze jen stěží doložit. V hraničních horách, obydlených z velké části německy mluvícími obyvateli. Pracujících v blízkých čedičových lomech, lesích, sklárnách, případně migrujících za prací do větších měst.


Na nejstarší fotografii, pravděpodobně z počátku století, případně, podle vzrůstu lesa na Bukovci někdy do roku 1920.






Fotografie domu č.8 Jizerka z roku asi 1930. Zde již s elektrickým vedením. Na této fotografii je zadní přístavek dotažen do výše střechy. Vpravo od "Hnojného domu" vidíme bývalý hostinec. Dům č.1 - Franz Stephan, s. Gasthaus , později tzv. Endler baude.
Po celkem klidném období první republiky, i když okolí Liberce /Reichenberg/ nikdy nebylo úplně klidné. Národnostní spory dolehly i pod čedičovou homoli Bukovec.
Válka a následné vysídlení německého obyvatelstva zanechalo zpustošenou krajinu, prázdné a vyrabované domy a podivný chaos v pohraničí. Kolektivizace zemědělství ani zde, v horské oblasti, nepřinesla klid. Do prázdného domu č. 8 byl ustájen dobytek. Nepátrejme po tom, jestli jalovičky byly spokojeny s ustájením a jak mocná vrstva hnoje vyhřívala dům v tuhých zimách tuhého socialismu..
V roce 1964 byl již dům opět prázdný a vlastně k nepotřebě. Kdo by chtěl dům, kde hnůj sahá pomalu do výšky okenních parapetů. Takový dům by mohl chtít jen blázen! Našel se a nejspíš to byla láska na první pohled. Za 345 korun, což byl tehdy přibližně týdenní plat dělníka. Zakoupil toto stavení plné hnoje, Gustav Ginzel. Dnes bychom slovy Bohumila Hrabala, řekli "pábitel" Tehdy to musel být v očích lidí, ale i kamarádů, pořádný cvok..

Na tomto místě se pokusím popsat životní osud člověka, horolezce, cestovatele, dobrodruha, kamaráda, pro někoho i podivína a mluvku, použijeme-li slušných slov. Člověka velkého formátu.




Gustav Ginzel (28. února 1931, Liberec - 28. listopadu 2008, Kempten)

Gustav Ginzel se narodil v Liberci (Reichenberg). V rodině s německými kořeny a prastarou textilní tradicí. Početná rodina, ze sedmi sourozenců, z nichž je nejznámější Wolfgang Ginzel (* 1 listopadu 1933 v Liberci , † 14 února 2004 v Liberci ) byl také Gustovi nejbližší. Otec, textilní inženýr, snad proto že byl po druhé světové válce nepostradatelný pro obnovu našeho průmyslu. Z tohoto důvodu se rodina vyhnula odsunu. Gustav nesmírně nadaný mladý člověk nestuduje. Snad z národnostních důvodů a tak lze o něm bez nadsázky říci, že byl samouk. Jazykové vlohy byly nepopiratelné, němčina i čeština, ale také angličtina ... ale i jiné jazyky.Gustav Ginzel byl a navždy zůstane především horolezec. Kromě toho, že slezl všechny možné i nemožné hory od Kavkazu přes Tatry až po Andy. Jeho domovem zůstanou žulové věže Jizerských hor. Před 2. světovou válkou lezl s otcem a bratrem Wofgangem. Rodinným přítelem a spolulezcem jim byl legendární Rudolf Kauschka. Po válce tvořili bratři Gustav a Wolfgang s přítelem Adix Mai výkonnou lezeckou trojku. Spolu s dalšími spolulezci vytvořili mnoho cest především pětkové a šestkové obtížnosti. V roce 1962 vydává Severočeské muzeum knížku Topografie skal Jizerských hor, která se stala základem pro veškeré horolezecké průvodce po Jizerkách. Autorem byl Gustav Ginzel spolu s další poválečnou legendou tamního lezení Emilem Novákem. Jak jsem napsal, v roce kupuje v Jizerce dům č. 8. Se kterým spojil svůj život a dům se mu stal i osudem. Do tohoto domu si Gusta zabudoval i prastarý kus trámu s letopočtem 1787, na památku vyříznutý ze strženého domu. Z domu, který postavil jeho přímý předek 180 roky.
Vyčistit "Augiašův chlév" prastarou Heráklovou metodou. Hnůj z domu údajně vyplavil vodou dvou horských potoků. Říkám, kdo nevěří, ať tam běží. Ginzel byl asi první, kdo přinutil téct vodu do kopce. Co naplat, poslouchalo se to krásně, zvlášť když jsem roky s kravkama dělal. Čert to vem, může být i potok. Může být. Kdyby nebylo, alespoň je to krásně vymyšleno. Jo a abych nezapomněl, hnůj prodal a aby se to "dobře počítalo" dostal za něj přesně dvakrát tolik, než kolik zaplatil zemědělcům.
Co víc napsat? Podílel se na organizaci mnoha expedic, namátkou (sibiřská expedice, expedice do sopky Stromboli v Itálii a Cotopaxi v Ekvádoru, 5897 m, expedice na Saharu). Díky německému občanství mu státní orgány moc nebránily v cestování, navíc cestoval skromně a tak vlastně levně. Dle svých slov procestoval na čtyři desítky zemí...
Stal se jedním ze zakladatelů Jizerské padesátky. Všechno začala malá skupinka horolezců z TJ Lokomotiva Liberec. 20. ledna 1968 z Bedřichova na hřebeny Jizerských hor. Podle tradovaného vyprávění, byl to právě Gusta, který svými sjezdovkami prošlapal první trasu "Jizerské padesátky" A vybral cestu tak podmanivou a krásnou, že i druhý den se lyžaři vydali na trať závodu znovu.
Pověstné byly večerní promítáním diapozitivů ze všech možných koutů světa. Ostatně, nemohu nevzpomenout nejtragičtějších událostí našeho Československého horolezectví. Tragedie v peruánských Andách. Nechce se mi připomínat, že i Gusta měl být údajně členem této expedice, avšak se jí nakonec nezúčastnil. Místo, které expedice vybrala pro svůj základní tábor se mu, nevím z jakého důvodu nezdálo. Události mu daly za pravdu..
/V květnu roku 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne 31. 5. 1970 byl zasypán kamennou a sněhovou lavinou z vrcholu Huascaránu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli/
Nápis na památníku. (Wikipedie)
Oficiální provozování ubytovny mu nebylo tudíž povoleno. Ale i tak, vítá a ubytovává tisíce přátel, cestovatelů, ale i jen třeba zvědavců. Zdánlivě s kamennou tváří vítal i občasné návštěvy veřejné bezpečnosti. Kontrolující občanské průkazy. Nejspíš si byl si vědom, že u jeho stolu sedávali i agenti Stasi. V pozdějších letech se stal Hnojový dům i místem schůzek německé a české neoficielní opozice. Ale, především jakýmsi poutním místem svobodných a svobodomyslných lidí. Gusta byl jakýmsi guru, to přeháním...
I já jsem jedno zimního dne podlehl žádosti kamaráda, že se do za Gustou vypravíme. Pro mne, za naprosto neznámým člověkem. Byl to podivný výlet. "Stereozáchod" byl jednou z mnoha podivných bláznivin, které si zaslouží alespoň malou zmínku. Byla to vlastně obyčejná venkovní kadibudka, známá všem chalupářům, s tím rozdílem, že obě prkénka byla odnímací. Visela poslušně na klandru nad šporheltem v kuchyni a jen podle otvoru šlo poznat kdo vykonává potřebu. Neb pánové měli v kruhovém otvoru menší proláklinu, neb by si mohli při ranní toaletě zadřít třísku.
Posmrtně zkřížený zajíc se srncem zvaný Pivon, kolektivní past na šest myší, hodiny jdoucí pozpátku. Chlubil, vlastně ani se nechlubil, Pivonem, tím posmrtným křížencem zajíce se srncem. Byl to jeho pohled na svět. "Antiajdsová sprcha", nebo třípatrová válenda.. (které, nevím proč, říkal antiznásilňovací.). Dovoluji si, na tomto místě podotknout, že když je oboustranně dobrá vůle, tak ani necelých 30 cm mezi palandou a stropem není překážka. Zato, jedna ranní sprcha v horském potoku, udělá z rozmnožovacích orgánů dospělého muže, naprosto nepoužitelný orgán. I toto mám na vlastním těle vyzkoušeno, raději nevzpomínat. Co takhle negativní lžíce.. prostě blbinky a blbinky, tisíce blbinek, miliony blbinek.. V které mohou okouzlit, fascinovat, nikdy ne urazit.. prostě svět podle Ginzla..I proto byl Ginzel trnem v oku tehdejším úřadům. Vždyť kdo v tehdejší době mohl mít v občanském průkazu v kolonce zaměstnání napsáno Svobodné povolání a nebyl přitom stíhán za příživnictví? Ginzel byl opravdu jeden z mála, který uměl 'vydělat' peníze včetně západních marek zcela nenapadnutelným způsobem, aniž by 'docházel' do zaměstnání. Gustav Ginzel za to však nic nechtěl, v jeho kuchyni byla skromná kasička s nápisem: "Děkuji za přispění do domácnosti."
24. srpna 1995 v nočních hodinách vypukl od nedopalku cigarety požár. Tedy v době, kdy se Gustav Ginzel nacházel na jedné ze svých expedic. Tentokrát v Austrálii. Touha po píseku od monolitu Ayersovy skály, údajně přináší smůlu. Možné to je. Jak sám Gusta později několikrát vyprávěl, "Zrofna, když nabiram ten pisek, sofort..." "Měl jsem ale vlastně štěstí," říkal později Gusta. "Mnozí odvážlivci, co si ayerský písek odvezli, buď zemřeli, nebo strádali daleko hůř než já."Společně, jak odchází dějiny a lidé do zapomnění, odchází i vše co nás obklopuje, Shořelo vše, nebo skoro vše. Po svém návratu z Austrálie nalezl Gusta bývalou kamennou stáj - jedinou, trochu obyvatelnou část svého bývalého " Misthausu", která nepodlehla ohni. Obrazně, jako ty kravky, se tam ubytoval, přečkal v ní zimu. Následující rok začal, za vydatné finanční pomoci přátel (především Německa), stavět repliku původního " Misthausu" neboli "Hnojného domu". Jak nikdo z nás, nevstoupí dvakrát do stejné řeky, ani Gusta, i když trval na věrné kopii domu, včetně spojování dřevěnými kolíky. Nový "Misthaus" povstal jako bájný pták Fénix z popela. Nepostavil stejné stavení. Nepomáhá ani cedulka s německým nápisem: "V tomto stavení kouří jen žháři." Vše je pryč.
Ještě pět následujících let baví návštěvníky, ale i sebe, historkami a vyprávěním.
S koncem roku 2000 odchází i Gustav. Tentokrát uzamkl dům a odjel ke své setře do bavorského Kemptnu. Kde zůstane až do konce své cesty. Závěr života je neveselý. Sužovaný depresemi a stařeckou demencí. Umírá v nemocnici 28. listopadu 2008 Kemptenu





Hnojový dům je z důvodu uzavřen.

Ps.: Že se Hnojnému domu přezdívalo Hnojný dům, věděl snad každý návštěvník a půlka NDR. Že by se měl jmenovat "Ceduličkový", nebo něco v tomto stylu, napadne asi málokoho. Pravda je taková, že Gusta si liboval právě v tom podivném shromažďování různých příkazových, výstražných, oznamovacích, ale i úředních cedulí, ceduliček. Z nich kdejaká měla celkem slušnou historickou i sběratelskou hodnotu.


To zdánlivé podivínství možná bylo maskou, obranou před dotěrnými návštěvníky. Tisíci navzájem si podobných lidí, kteří jeho duši a světu nerozumněji. Snad to byl svět, vysokých hor, kolmých žulových stěn, přátelství, legrace a "srandy", Rozhodně, již svět do kterého nikoho nepouštěl. Možná. Kdo to dnes s určitostí poví. Faktem je, že jsem zaslechl uštěpačnou poznámku, že Gusta se změnil, že už to není on..


Prostě ho dohnalo stáří, jako dožene každého z nás. Avšak ani já však svůj článek ve velké úctě, nemohu zakončit jinak...
Čest jeho památce! Grüss Gott!

Za použití vlastních vzpomínek, článků a fotografii dostupných na intrnetu..autorům děkuji.
 


Komentáře

1 Jeník Jeník | 5. ledna 2012 v 8:50 | Reagovat

V Jizerkách jsem byl jen dvakrát a to ještě hodně dávno.Ten dům mi unikl.Že byli a jsou naši horolezci světová třída ví snad každý.K tomu není co dodat.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. ledna 2012 v 13:33 | Reagovat

Zajímavé čtení. Měla jsem spolužáka, který celý život někam na pohoří lezl, ale paradoxně našla ho smrt na dovolené u moře. A to jsme ho často obdivovali, kam všude se dostal a nebál se. :-)

3 Petr Petr | 5. ledna 2012 v 21:32 | Reagovat

Krásně napsaný článek jsem komentoval v Boudě, sem bych snad připsal, že stojí za zmínku zdejší zvláštní krajina, která mi utkvěla i po dlouhých letech od poslední návštěvy v paměti, a oživil jsem si ji díky zveřejněným obrázkům.

4 filatelista filatelista | E-mail | 5. ledna 2012 v 21:57 | Reagovat

Určitě ano, jestli si tuto krajinu včerejší mocní a dneční mocní vybrali, asi ví peoč ..:-) Kelner a Štrouga.. to snad ani není náhoda..
na náhody nehraji, tak sai ano,, je to magická krajina..jen jí mám trochu z ruky..bych to..

Jáosobně už na žádný velký hory nepolezu, neudejchal bych to, ale mám pár námětů na články.. Huacarán 1970,
Vilda heckl a jiné a jiné..
například o jedné pozapomenuté expedici...
a taky o mém kamarádovi a .. a tisíce dalších myšlenek..
rád bych něco napsal o úzkokolejkách..

jen nevím, jak mi to bude psát.. děsně mne to vyčerpává..
snad...

5 matka matka | 5. ledna 2012 v 23:31 | Reagovat

Moc pěkně napsáno. Jako bych tam také byla.

6 Jeník Jeník | 6. ledna 2012 v 20:29 | Reagovat

Náhodou článek jste napsal prfektně.Všechna čest.Pište dále,stojí to zato.

7 Petr Petr | 7. ledna 2012 v 17:42 | Reagovat

[4]:Zkus to, je nás dost, co se těší až si to přečtou.

8 Zdeněk Zdeněk | 8. ledna 2012 v 1:08 | Reagovat

Ačkoli nejsem Pavle vytrvalá čtenář,také mi už zrak moc nefandí,ale musím Ti ten článek moc pochválit,uý jen proto,že jsem na něj narazil ve velmi pozdní noční čas,kdy už se mi víčka lepila k sobě,ale začal jsem jej číst a dočetl jej jedním dechem,jak byl poutavý a krásný.
Piš dál,je vidět,že Ti to píše moc krásně,což ocení i naše drahá autorka blogu Ruža z Moravy,která je rovněž báječná pisatelka i básnířka.Fakt před Tebou a Ruženkou smekám,protože já bych to tak krásně z daleka nesvedl.A to podotýkám,že jsem měl úmysl začít se psaním.No uvidím,asi to bude slabý odvar toho,co mi tu oba dva předvádíte.Klobouček smekám Pavle i Ruži! :-D  :-D  :-D  :-P  [:tired:]  [:tired:]

9 Míra Míra | 8. ledna 2012 v 16:58 | Reagovat

Díky!!! :-)

10 Míra Míra | 8. ledna 2012 v 16:59 | Reagovat

[4]:
Piš, prosím!

11 filatelista filatelista | E-mail | 8. ledna 2012 v 23:04 | Reagovat

[10]: Dnes byl vyhlášen den filatelie...
zítra se do toho pustím..
bude se to jmenovat Patnáct opuštěných lan.."
dnes opravdu nic víc..

12 Lydie Lydie | 12. ledna 2012 v 8:38 | Reagovat

O Gustavu Ginzelovi jsem toho četla dost už dříve.Také o něm vyprávěla manželova teta z Liberce.Ona se s ním znala z práce či co.Škoda-už se jí na to nezeptám. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama