Nesnáším povinnou četbu.

25. února 2012 v 14:48 | Pavel Lukavský |  Veselé jen vesele

Tedy přesněji, nikdy jsem povinnou četbu neměl rád.. pokud jsem byl školou povinný. Dnes, již povinný nejsem, ale jediný rozdíl je, že už to mohu říci nahlas. Nesnáším povinnou četbu ač přesně nevím proč.
Nedávno přišla dcera, ta jedna z těch našich mladších dcer, že má povinnou četbu.. Saturnina. "Ty vole, vy máte číst Saturnina, to se z toho picnu.." povídám. Velmi krátkou dobu jsem tvrdil, že to vlastně není žádný problém, ať si knížku vezme a přečte, Vždyť já jí četl taky a několikrát.. dodnes mám tuto klasickou českou humoristickou knihu rád. /odbočím - co je to za terminus technikus - humoristická kniha.. z toho se mi chodidla zatínají v pěsť./ Vytasila se dcérenka s tvrzením, že Saturnina nemáme doma. "Cože, minimálně dvě vydání." Tvrdím bez uzardění. "Já ji četl minimálně pětkrát, tak tu musí někde být. Chce se to jenom pořádně podívat... Vědí voni." Abych navodil situaci. Knihy jsou u nás všude, nebo skoro všude. mimo WC, tam jsem nezavedl ústřední topení, tudíž je to místo nevhodné pro čtení, obzvláště v zimních měsících. Navíc, domnívám se, vymyslené pro jiné účely.
Tudíž, knihy jsou u nás všude, některé i dvakrát, tak i Saturnin u nás být musí. načež jsem se zarazil, já jí kdysi dávno daroval. Ale, stále jsem tvrdil, že tu musí někde být, když tak mám ho v počítači. Tím náš rozhovor skončil. jak tvrdí odborník, není nic horšího než pubertální nevycválaný spratek a dodává, "rakovina by byla horší".
Ať se přihlásí člověk, který Saturnina nečetl, nebo alespoň neviděl úchvatný film s Oldou Víznerem v titulní roli. Takovej člověk snad ani není. Ale dcérenka jaksi, literaturou a kulturou vůbec, nepoznamenaná, si dovolí tvrdit, že nezná Saturnina.
Asi po měsíci, takhle v neděli v podvečer, spíše pozdní podvečer se dcerunka, ta o které jsme se bavili, přehrabuje v cdečkách. "Co hledáš?" Ptám se smířlivým a vyrovnaným hlasem. Dostane se mi obšírná odpověď, že zítra píší z knihy slohovou práci a že by alespoň chtěla vědět o čem to je.. kdybych nebyl odolný, nejenon z naší politické scény, ale i tak celkově, ze života, výchovy dalších dcer, asi by to se mnou šlahlo. Napočítám do deseti, podám cedečko a odkáži dcérenku do patřičných míst. Když mizela k sobě do pokoje, komentovala to slovy. "Nesnáším povinnou četbu!" Tak to jo, ulevím si, také nesnáším povinnou četbu a doufám, že už nikdy nic povinně nebudu muset číst. Jako poslední, co jsem poctivě, leč s odporem přečetl, byla Babička nějaký paní Panklový a do dneska už jen s pomyšlení na ní, mám kopřivku.
Příběh má pokračování, nedalo mi a ptám se dcerenky, po návratu ze školy. "Tak co Saturnin, jak jsi dopadla?" po jednoslabičné odpovědí.. Znáte to. "Jak bylo ve škole?" odpověď. "Normálka." "Co víc?" "Škola stojí a učitele to přežili." Asi v tomto duchu jsem doloval pro mne naprosto základní informace. Trvalo delší dobu, než jsem zvěděl, že psala o tetě Kateřině a že teta Kateřina byla záporná postava..Tak, čerte, tady máš krumpáč. "Proč záporná postava, nechápu." Snažil jsem se marně, dcérenka jako lidový partyzán mlčela jako hrob. "Poctivě se starala o dospívajícího syna, co je, probůh na tom záporného? " Dcerenka znejistěla. "Můj ty smutku, co vás v tý škole učí. To nechápu." Najednou jsem uviděl šibalský záblesk v očích dcerenky a zarazil jsem se. Ono to může být i jinak, ona je tak trochu po mě a vůbec není jistý jestli knihu náhodou nečetla a co víc, prý měli na oběd ve škole koblihy...
 


Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. února 2012 v 16:46 | Reagovat

Nechce se mi věřit, že jsi nerad četl. Já jsem to brala šmahem, co mi doma přišlo pod ruku a neměla jsem vlastně ponětí, že čtu nějakou povinnou četbu. Naši zdědili knihovnu z první republiky, velkou třídílnou a tam byly celé řady klasiků od našich, polských, maďarských, francouzských, anglických, ruských, pak takové to společenské čtení Ignáta Hermanna, detektivky, Foglara, jen jednu červenou knihovnu, což byla pro mne taková ,,lahůdka". Tak se mi ve škole všechno hodilo. Ne všechno, co bylo psáno jako povinná četba bylo nedobré. Nejen Babičku napsala Božena Němcová, ale i Pohorskou vesnici, povídky různé a pohádky. Četla jsem i povídky od Karoliny Světlé a j.
Kolikrát jsem se nedívala na autora, jen na název a hlavně děj mne zajímal. Každý máme jiný názor, ale myslím, že takových čtenářek a čtenářů bylo víc. Náš dědeček dělal jen v dílně, příp. drobné práce (kutí kosy, opravy dřevěných součástí v domě) doma jsem ho viděla buď u stolu jíst nebo číst, poslouchat rádio. Usínala jsem s knihou v ruce a teta většinou také. :-)

2 Pavel Lukavský Pavel Lukavský | 25. února 2012 v 17:05 | Reagovat

[1]: Zdravím, myslím, že jsem to napsal celkem s nadsázkou.. nikoliv četba jako taková, ale něco nuceného, povinného, jako je celá povinná školní docházka.. a ta socialistická školní, to byl až na drobné okamžiky velký stres.. prostě systém zaměřený na výkon, mentorování, data a vzorečky.. ještě dnes se s děsem probouzím, že nemám napsaný referát do občanské nauky o výročí bitvy v Dukelském průsmyku..
Popíral bych tím všechny ostatní články.. a to v žádné případě nečiním.
PS.: nechci nic vysvětlovat.. články musí mluvit samy za sebe a evokovat nějakou náladu.. třeba tady to mělo být to pověstné jablko co se nezakutáelo daleko od stromu.. stejně děkuji za komentář.

3 Pavel Lukavský Pavel Lukavský | 25. února 2012 v 17:10 | Reagovat

Možná jsem to napsal složitě, myslím, že právě rodné jméno autorky Babičky - B.N. Panklová, je známka o určité orientaci v literatuře. Dával jsem číst tento článek dceři.. již první reakce byla taková, že mi smíchem poprskala monitor..a to mi stačí.

4 Jeník Jeník | 2. března 2012 v 17:18 | Reagovat

uznávám,že je jiná doba,že mladí mají naprosto jiné vztahy a jejich hodnotový žebříček priorit je někde jinde,než jsme měli my - starší.

Těžko se to dá mladým vyčítat.Přesto je ale určující,jestli se rodičům přeci jen podaří svým dětem něco předat - tedy alespoň vůli něčeho dosáhnout,vůli chtít něco se dozvědět,něco vědět víc atd.

Je to hodně individuální.Hlavní je nenechat dětí žít v apatii a nezájmu.Přesto je jisté,že děti se řídí vždycky příkladem a to nejčastěji příkladem od svých rodičů.

5 Jeník Jeník | 2. března 2012 v 17:19 | Reagovat

Saturnin - to je klasika.

6 Zdeněk Zdeněk | 10. března 2012 v 21:51 | Reagovat

Pavle,ale Odvážnou školačku by sis dal jako zákusek,neříkej,že né?! :-D  :-D  :-D

7 Petr Petr | 21. března 2012 v 15:09 | Reagovat

Čtu se spožděním, ale napsal jsi to krásně, pokouším se Tvoje psaní dostat mezi více lidí.
Mimo jiné Saturnina jsem měl jako stálou četbu na nočním stolku, do té doby, než u mě přespal kamarád, a že si to půjčí, aby to ve vlaku dočetl....
No, od té doby tam mám Čapka, Saturnina jsem stejně znal na zpaměť...

8 Petr Petr | 21. března 2012 v 15:26 | Reagovat

Ještě k té povinné četbě: Od rodičů jsem měl stálý příděl doporučené literatury, ke které se dnes rád vracím. Na střední škole nám dali
L.N Tolstoje, já si, (asi jediný v historii školy),  přečetl celé jeho dílo, a dal jsem se do dalších Rusů, zmákl jsem jich pěkný štůs. Myslým, že jsem částečně pochopil jejich duši.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama