Únorová psí bouda - o "Salátové míse"

25. února 2012 v 22:22 | Pavel Lukavský |  Psí bouda....
"Ticho prosím! .. "Silenzio prego!" Opakoval již po několikáté rozhodčí na umpiru. Tím rozhodčím na umpiru /čti empairu/ byl známý, mezinárodní tenisový rozhodčí Antonín Bubeník Dožadování o klid bylo jaksi nepatřičné. Při tenisových zápasech bývá v "tenisových krajinách" většinou klid. Při tom památném tenisovém zápase před více jak třiceti roky, kdy kurt postavený ve sportovní hale byl dějištěm památného Davi Cupu mezi Československem a Itálii, opravdu moc klidu nebylo. Atmosfera byla spíše jako na fotbalovém stadionu Inreru Miláno. Pamatuji si ten den, shodou okolností, velmi dobře. Snad proto, že jsem tenisu odjakživa fandil, snad proto, že mi "bílý sport" připadal jako sport džentlmenů. Byl pátek, pátého prosince 1980. Pošmorné odpoledne, byl jsem v práci, měl jsem odpoední směnu. Víc než šroubky a matičky, mne zajímal dnešní zápas..
Neustále jsem odbíhal z dílny a poslouchal jsem na vrátnici přenos v rádiu.. Ano, ten den jsem již nedělal.. Jenže, co čert nechtěl, nebo chtěl, byl jsem v pracovním procesu v jedné, nejmenované fimně. Která od té doby změnila již několikrát název i majitele. Vlastně stejně je na tom i Davis Cup. Název Davis Cup ale tuto akci neprovázel od samotného začátku. Začínalo se pod hlavičkou International Lawn Tennis Challenge Trophy. Název se změnil, ale trofej přetrvala. Symbolem Davis Cupu se stala veliká mísa z masivního stříbra., vzdáleně připomínající mísu na salá, tudíž "salátová mísa je na míse/místě. Do bojů o ní se posléze začaly zapojovat další země. Jako první to byly Francie v roce 1904. Hlavní impuls ke skutečně masovému rozšíření přišel v roce 1912. Organizaci turnaje se ujala Mezinárodní tenisová federace (tehdy ještě lawn tennis, tedy tenis na trávě). Dwight Davis se zasloužil také o herní rozvrh, který stanovil na čtyři dvouhry a jednu čtyřhru. S rostoucím počtem účastníků vznikla nutnost zavést systém, který by zaručil přehlednost a také atraktivitu zápasů. Vzniklo tak dělení do několika zón, odkud se ti nejlepší probojovávají do elitní Světové skupiny. Od roku 1970 mohou hrát Davisův pohár profeslové. Davis Cup vždy lákal ty nejlepší zástupce bílého sportu ze zemí celého světa, aby změřili své síly hájíce barvy svého státu. Za století existence se v bojích o stříbrnou mísu vystřídaly generace vynikajících hráčů, kteří stavěli milníky v tenisovém vývoji. Československý tenis zaznamenal největší úspěchy na přelomu 70. a 80. let. V roce 1975 prohráli Jan Kodeš, Jiří Hřebec, Vladimír Zedník a František Pála finálový duel ve Švédsku vedené Björnem Borgem 2:3. Po rozdělení federace český výběr celkem osmkrát skončil ve čtvrtfinále. Až v roce 2009 v prosinci si v Barceloně zahráli finále proti domácím Španělům. Finálový zápas prohráli jasně, 0:5. Nejslavnější týmovou soutěž v "bílém sportu". První šampión byl ale znám už roku 1900, kdy se jím stali Američané. Na počátku historie bojů o salátovou místu stál Dwight Filley Davis. Americký politik a tenista, který v roce 1899 přišel s myšlenkou týmové tenisové soutěže pro všechny členy Mezinárodní tenisové federace. On sám se o rok později představil v prvním ročníku soutěže. Američané tehdy porazili Velkou Británii 3:0 a Davis tak převzal slavnou salátovou mísu, kterou do soutěže sám věnoval. Již tehdy bylo zavedeno stejné hrací schéma, jaké platí dodnes. Utkání zahajovaly dvě dvouhry, následovala čtyřhra a opět dva singly. Do roku 1903 se Davis Cupu účastnila vždy jen mužstva USA a Velké Británie. Tehdy se poprvé z vítězství radovali Britové, což otevřelo cestu do soutěže dalším evropským celkům. Nejlepší tým měl totiž tehdy právo vyzvat poraženého k odvetě na vlastní půdě. Američané se však dalšího ročníku neúčastnili, naopak přibyli tenisté Francie, Rakouska a Belgie. Právě Belgičané prošli do finále, kde ale Britům hladce podlehli. V Londýně se finále konalo i po následující čtyři sezóny a třikrát salátovou mísu zvedali nad hlavu domácí. Počtvrté už byla nad jejich síly Austrálie. Vyprávět by mohli hlavně Australané, kteří si z New Yorku, Aucklandu či Philadelphie odváželi pětibodové debakly. Ovšem ani Američané nebyli tehdy neporazitelní. Po patnácti letech se titul do Evropy podařilo vrátit Francouzům, kteří pak salátovou mísu ze svých spárů nepustili šest let. Jejich hlavní hvězdou byl tehdy René Lacoste, jehož jméno nese známá značka sportovního oblečení ve znaku s krokodýlem, což byla jeho tehdejší přezdívka. Až do druhé světové války, která Davis Cupu opět dočasně vystavila stopku, se o vítězství dělily týmy Austrálie, Francie a USA. Po válce přišla velká nadvládla právě Američanů a Australanů, kteří ovládali soutěž až do roku 1974, kdy se poprvé a naposledy zásluhou Jihoafrické republiky ukázala slavná trofej na africkém kontinentu. Od začátku sedmdesátých let už nikdy žádné mužstvo nevyhrálo Davis Cup více než dvakrát po sobě. 1980: Salátová mísa zůstává v Praze. Koncem loňského roku oslavil český tenis třicet let od historického úspěchu. Na začátku prosince 1980 totiž v Praze zvedli nad hlavu salátovou mísu tenisté Československa. Kvarteto Ivan Lendl, Tomáš Šmíd, Pavel Složil a Jan Kodeš pod vedením nehrajícího kapitána Pavla Kordy přehrálo Itálii 4:1 na zápasy. Základní kámen vítězství položil a ohromnou psychickou vzpruhu českému týmu dodal už v prvním zápase Tomáš Šmíd, který dokázal otočit zápas proti Adrianu Panatovi z 0:2 na 3:2. Po čtyřsetové výhře Ivana Lendla přišel v sobotu na řadu další pětiseťák, kdy naši opět museli otáčet nepříznivý vývoj utkání. Po páté sadě, která byla připsána našim barvám po výsledku 6:4, bylo jasné, že Davis Cup zůstane v Praze. Italové si ve čtvrtém duelu uhráli čestný bod, ale Ivan Lendl v pátém zápase pečetil české vítězství. Právě Lendl vzpomínal "Davis Cup v roce 1980 byl samozřejmě fantastický úspěch, jenom já jsem si to tak neuvědomoval. V tu dobu mi bylo dvacet a myslel jsem si, že jich vyhrajeme ještě pět. Hrál jsem, ale stejně jsme je nevyhráli. Asi tím, že to nebylo tak snadné, jak jsem si jako dvacetiletý myslel. Těžký zápas to byl. Když je někdo ve finále, tak určitě nelze očekávat lehký zápas, ale Tomáš vyhrál první zápas s Panatou, a od té doby už to jelo," potvrzuje Lendl důležitost úvodní dvouhry. Československo a následně Česká republika má ještě jeden primát. Od roku 1981, kdy byl vytvořen systém světové skupiny a podskupin, se totiž čeští tenisté mezi elitou drželi nepřetržitě až do roku 2005. Dokázali se však vrátit a čtyři roky po sestupu stanout krok od historicky druhého zisku salátové mísy. Nad síly čtveřice Tomáš Berdych, Radek Štěpánek, Lukáš Dlouhý a Jan Hájek však bylo Španělsko. Loni ztroskotali Češi na pozdějších vítězích ze Srbska. Praha - Slavný Davisův pohár vyhráli poprvé a naposledy tenisté Československa 7. prosince 1980, když v pražské Sportovní hale porazili tenisty Itálie 4:1. O vítězství a zisk "salátové mísy" se nejvíce zasloužila dvojice Ivan Lendl a Tomáš Šmíd. Od té doby je maximem českých tenistů loňské finále, v němž Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem nestačili na Španěly. Na třicet let starý úspěch česloslovenského tenisu přišli do pořadu Na slovíčko zavzpomínat dva z přímých účastníků, Tomáš Šmíd a Jan Kodeš. Československo se v soutěži o Davisův pohár poprvé objevilo v roce 1921 a ve finále bylo prvně v roce 1975, kdy podlehlo ve Stockholmu Švédům 2:3. Losování ročníku 1980 přitom nedávalo moc nadějí. Po vítězstvích v Praze nad Francií 5:0 a Rumunskem v Bukurešti 4:1 (distancovaný Ilie Nastase tehdy nemohl hrát) čekala československé tenisty silná Argentina s dvojicí Jose-Lius Clerc a Guillermo Vilas. Ivan Lendl ale v Buenos Aires oba porazil a se Šmídem zvítězili i ve čtyřhře, celkem tedy tenisté zvítězili 3:2. V Praze se ve finále poháru 5.- 7. prosince 1980 představila Itálie ve složení Adriano Panatta, Corrado Barazzutti, Paolo Bertolucci a Gianni Ocleppo. Československo nastoupilo ve složení Ivan Lendl, Tomáš Šmíd, Pavel Složil a Jan Kodeš. První bod si připsal Šmíd po dramatickém vítězství 3:2 na Panattou, poté Lendl udolal 3:1 Barazzuttiho. Slavit se mohlo již v sobotu 6. prosince, kdy pár Lend/Šmíd vyhrál 3:2 nad dvojicí Bertolucci/Panatta. Celkové skóre 4:1 pro Československo pak v poslední den upravil Barazzutti, který přehrál Šmída, a Lendl, jenž porazil Ocleppa. Pro Jana Kodeše přišel daviscupový triumf až na závěr reprezentační kariéry, která trvala neuvěřitelných 17 let. "Do finále jsem už nezasáhl a poslední dva roky jsem hrál jen čtyřhru. Loučil jsem se vlastně čtyřhrou proti Rumunsku s Ivanem Lendlem," vzpomíná Jan Kodeš. Tomáš Šmíd přesto neopomněl zdůraznit jeho podíl na vítězství: "Honza Kodeš nám vyšlapal cestu a hlavně díky němu jsme mohli tenis hrát. A i když v tom finále nehrál, tak má na vítězství velký podíl." Jan Kodeš od Davis Cupu: "Davis Cup je po grandslamech nebo spolu s nimi největší úspěch, kterého může tenista dosáhnout. Tenis je individuální sport, takže hráči si grandslamů cení asi víc, ale ten pohár je něco, co mohou vyhrát pro svoji zemi, kde začínali a naučili se hrát. Je to navíc náročná soutěž, protože hráči si musí udržet formu po celý rok." Oba tenisté přiznávají, že vítězství v Davisově poháru bylo jedním z největších momentů jejich kariéry. "Já si toho cením hrozně moc, v mé kariéře je to úplně nejvíc. Je to sen každýho kluka, stejně jako je sen vyhrát Wimbledon nebo jiný grandslam. Já byl na rozdíl od Honzy ve Wimbledonu nejdál ve čtvrtfinále, stejně jako na dalších grandslamech. Sice jsem vyhrál Roland Garros v deblu, ale hráči se hodnotí podle toho, jestli vyhráli nějaký grandslam nebo Davis Cup. Je to hodně ceněné, má to zvuk a pro mě je to největší úspěch," bilancoval Tomáš Šmíd. Československo se v soutěži o Davisův pohár poprvé objevilo v roce 1921 a ve finále bylo prvně v roce 1975, kdy podlehlo ve Stockholmu Švédům 2:3. Losování ročníku 1980 přitom nedávalo moc nadějí. Po vítězstvích v Praze nad Francií 5:0 a Rumunskem v Bukurešti 4:1 (distancovaný Ilie Nastase tehdy nemohl hrát) čekala československé tenisty silná Argentina s dvojicí Jose-Lius Clerc a Guillermo Vilas. Ivan Lendl ale v Buenos Aires oba porazil a se Šmídem zvítězili i ve čtyřhře, celkem tedy tenisté zvítězili 3:2. V Praze se ve finále poháru 5.- 7. prosince 1980 představila Itálie ve složení Adriano Panatta, Corrado Barazzutti, Paolo Bertolucci a Gianni Ocleppo. Československo nastoupilo ve složení Lendl, Šmíd, Pavel Složil a Jan Kodeš. První bod si připsal Šmíd po dramatickém vítězství 3:2 na Panattou, poté Lendl udolal 3:1 Barazzuttiho. Slavit se mohlo již v sobotu 6. prosince, kdy pár Lend / Šmíd vyhrál 3:2 nad dvojicí Bertolucci / Panatta. Celkové skóre 4:1 pro Československo pak v poslední den upravil Barazzutti, který přehrál Šmída, a Lendl, jenž porazil Ocleppa.
Triumf Ivana Lendla, Tomáše Šmída, Pavla Složila a Jana Kodeše, který zpečetila finálová výhra 4:1 nad Itálií, dosud nenašel následovníky. 6. 12.1980. Před jedenatřiceti lety vládlo v Československu podivné bezčasí. V obchodním domě Kotva byl vystaven Davisův pohár. Blížilo se velké finále a tenisový svaz nebyl schopen uspokojit žádosti o vstupenky, sešlo se jich na sto tisíc. Dva tisíce lístků navíc musel poskytnout rozjuchaným italským fanouškům, kteří za železnou oponou působili jako zjevení a dokonce výrazně zasáhli do děje. Sladké vítězství mělo ale podivnou předehru. Šmíd se v předvečer zápasu s chutí pustil do filé, za pár hodin už skučel bolestí a manželka volala sanitku. "Byl tam špatnej kousek masa. Tehdy to nefungovalo na takový bázi jako dnes. Spal jsem doma, stravovali jsme se sami. Nikdo nám nedělal jídelníček," vyprávěl Tomáš Šmíd. Nejdříve mu chtěli vypumpovat žaludek, až doktor Kopřiva z Vojenské nemocnice přišel na spásný nápad. Pomalinku tenistu, který měl za pár hodin nastoupit k úvodní finálové dvouhře, nakrmili rozvařenými bramborami. "A na ně jsem ten zápas s Panattou odehrál. Tehdy mě nemohl nikdo vyměnit. Ani odejít z kurtu nešlo. Měli jsme připravený prostěradlo, kdyby něco. Pořád lítat na záchod nešlo..." Dlouho to však vypadalo bledě. Bledý byl i Tomáš Šmíd. Zesláblý a nevyspalý Tomáš Šmíd prohrál první dva sety, ve třetím vedl Panatta 3:2 a šel servírovat. Nebojoval jen proti zdravotrní indispozici, publiku - Italští fanoušci se chovali všelijak, jen ne sportovně. Rozjaření Italové se v hledišti objímali a hulákali. Čas neutrálních rozhodčích ještě nenastal a o "jestřábím oku" sledujícímu lajny - to se nikomu ani nesnilo. Sudím na umpiru byl tehdy populární Antonín Bubeník. Jeho věčné žádosti o klid: "Silenzio prego!" ale spíš přilévali olej do ohně. Zvlášť, když Šmíd zázračně ožil a vyrovnal na 2:2. Ve chvíli, kdy jednoho z hostujících fanoušků vyvedli pořadatelé z haly, italský kapitán Vittorio Crotta odvolal Panattu do šatny. "Italové řekli, že dokud se fanoušek nevrátí, hrát nebudou. Jenže nikdo nevěděl, kde ten člověk je. Přes vysílačku šéfa ochranky předsedy vlády Štrougala se ho podařilo najít. Zjistilo, se že ho Veřejná bezpečtnost odvezla do Bartolomějský. / Nechvalně známé sídlo státní bezpečnosti. A odtud se asi po půl hodině za jásotu krajanů zase vrátil do hlediště," Vzpomíná novinář Jaroslav Kirchner, který byl v té době zpravodajem ČTK. Šmíd si nestěžoval, pauza mu naopak prospěla. Navíc nebyla poslední. Italové totiž neustále protestovali. Crotta reklamoval dvojdopad na české straně, Bubeníkovi vulgárně vynadal a zase zmizel i s Panattou v kabině. "Byla to velká show. Oni strašně řádili. Rok předtím jsme s Italama prohráli 1:4 na Foru Italiku. Měli hodně silnej tým, tak si nejspíš mysleli, že to dopadne v Praze stejně," vykládal Šmíd, který pátý set za extatického nadšení publika ovládl 6:4. A vlastně tím rozhodl celý duel. Lendla by v té době zastavil jen málokdo a třetí bod přidali domácí už v sobotní čtyřhře. Po vyhraném finálovém zápase se našlo dost lidí, kteří věřili v zářnou budoucnost tohoto týmu. S hráčem Lendlova formátu v zádech to měla být hračka. Nepovedlo se. Nejspíš i proto, že ostravský rodák o týmovou soutěž postupně ztrácel zájem. "Lendl těsně před finále Davis Cupu vyhrál turnaj na Tchaj-wanu, s nímž nemělo Československo diplomatické styky. V tichosti se to řešilo, a když byla recepce před zápasem s Itálií v Černínském paláci, byl jsem u toho, jak tehdejší ministr vnitra Obzina povídá Ivanovi, že kdyby cokoli potřeboval, ať si jen řekne. Ivan to pochopil tak, že mu nabízejí vystěhovalecký pas. Po němž moc toužil. Když mu ho později úřady nechtěly dát, a taky nikdy nedaly, stával se zatrpklejším a zatrpklejším. Pak už Davis Cup hrát nechtěl," vysvětlil Jaroslav Kirchner. Loni se Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem po 29 letech dokázali probojovat do finále, letos v září jim k tomu v Srbsku scházela jediná výhra. A tak musí Češi příští rok zase začít pěkně od začátku. Cesta k daviscupovému triumfu je předlouhá. První kolo /Praha 13.-15.6./: ČSSR-Francie 5:0 (Šmíd-Roger-Vasselin 6:2, 6:3, 3:6, 6:1. Lendl-Portes 6:4, 8:6, 6:4. Složil, Šmíd-Bedel, Portes 6:3, 7:5, 6:3. Lendl-Roger-Vasselin 4:6, 7:5, 6:4. Šmíd-Portes 6:4, 3:6, 6:2.)
Čtvrtfinále /Bukurešť 11.-13.7./: Rumunsko-ČSSR 1:4
(Haradau-Lendl 4:6, 1:6, 3:6. Segarceanu-Složil 3:6, 3:6, 1:6. Haradau, Segarceanu-Kodeš, Lendl 3:6, 2:6, 4:6. Pana-Složil 5:7, 0:6. Segarceanu-Birner 2:6, 6:2, 8:6.)
Semifinále /Buenos Aires 19.-21.9./: Argentina-ČSSR 2:3
(Clerc-Složil 6:3, 3:6, 4:6, 6:2, 6:1. Vilas-Lendl 5:7, 6:8, 7:9. Clerc, Vilas-Lendl, Šmíd 2:6, 4:6, 3:6. Clerc-Lendl 1:6, 5:7, 8:6, 2:6. Vilas-Složil 6:2, 6:2.)
Finále /Praha 5.-7.12./: ČSSR-Itálie 4:1
(Šmíd-Panatta 3:6, 3:6, 6:3, 6:4, 6:4. Lendl-Barazzutti 4:6, 6:1, 6:1, 6:2. Lendl, Šmíd-Panatta, Bertolucci 3:6, 6:3, 3:6, 6:3, 6:4. Šmíd-Barazzutti 6:3, 3:6, 2:6. Lendl-Ocleppo 6:3, 6:3.)




Tenkrát totiž čtveřice Ivan Lendl, Tomáš Šmíd, Jan Kodeš a Pavel Složil vybojovala první a zároveň i poslední vítězství pro naše barvy v daviscupové historii. Byl u toho i současný nehrající kapitán Itálie Corrado Barazzuti, který získal v památném finále jediný italský bod. "Bylo to už za rozhodnutého stavu, ale i tak na to mám dobré vzpomínky. I přes to, že celkový výsledek už tak dobrý nebyl. Československo hrálo tehdy velmi dobře a Ivan Lendl, ten byl tenkrát neskutečně silný. Právě Ivan byl klíčovou postavou, která zařídila rozdíl ve výsledku." Zakrátko devětapadesátiletý nehrající kapitán je v Česku s italským daviscupovým týmem vůbec poprvé od onoho památného okamžiku. Jediný triumf z Davis Cupu má Česko z roku 1980. Ve finále porazilo Itálii, která je teď soupeřem výběru kapitána Navrátila v prvním kole..Ale dobře si vzpomíná, že tehdejší finálové vítězství Československa muselo znamenat pro naše hráče velkou satisfakci.Vždyť o rok dřív, (rok 1979) to byla právě Itálie, kdo vyřadil navlas stejný výběr Antonína Bolardta v prvním kole. "Tenkrát v Římě byl Lendl ještě mladý. Byl na začátku kariéry, ale i tak pro mě bylo velmi vzrušující porazit ho, navíc v Itálii," vzpomíná Barazutti. "Pamatuji si, že jsem tehdy prohrál s Tomášem Šmídem 5:7 v pátém setu, když jsem předtím vedl už 5:2. S Ivanem Lendlem to bylo ale naopak. S ním jsem prohrával 2:5 v pátém setu, ale nakonec se mi to povedlo otočit na 7:5. Byl to pro mě tehdy skvělý výsledek tenkrát." O rok později se československému výběru povedla odveta se vším všudy. Druhý takový úspěch v nejprestižnější tenisové soutěži družstev planety zatím nepřišel. Patříme do elitní skupiny 12-ti států, kterým se podařilo ve 110 leté historii Davisův pohár vyhrát.
Jednatřicet let a dva měsíce. Tak dlouho Corrado Barazzutti nehrál daviscupové utkání v Česku. V roce 1980 ještě jako hráč byl u toho, když reprezentanti tehdejšího Československa porazili Itálii 4:1 a získali populární salátovou mísu. A teď už jako nehrající kapitán vede svůj tým v Ostravě v utkání prvního kola. Nehrající kapitán italského tenisového týmu Corrado Barazzutti. "Ano, mám velmi dobrou paměť," usmíval se v rozhovoru pro novináře Barazzutti, když se ho ptali na finále v roce 1980. Barazzutti tehdy získal jediný italský bod: už za stavu 3:1 porazil Tomáše Šmída 3:6, 6:3, 6:2. Den předtím prohrál s Ivanem Lendlem 6:4, 1:6, 1:6, 2:6. "Hráli jsme v Praze a bylo to pořádně těžké. Vždyť proti nám stáli Ivan Lendl a Jan Kodeš," dodal Barazzutti, který přece jen má daviscupový triumf, a to z roku 1976. Jenže rozhodující zřejmě byl hned první zápas, v němž Tomáš Šmíd i přes střevní problémy porazil Adriana Panattu v pěti setech. Ano, ten zápas Tomáše Šmída byl pořádně vyrovnaný a nakonec se opravdu ukázal jako klíčový. Řekl bych, že tehdejší československé družstvo bylo o něco silnější. Lendl teprve startoval svou kariéru, než se stal světovým hráčem číslo jedna, ale Kodeš a Šmíd už tenkrát byli vynikající hráči. Tomáš Šmíd (* 20. května 1956 Plzeň) Zvítězil na devíti turnajích okruhu ATP ve dvouhře a na 54 ve čtyřhře. V roce 2009 mu patřilo s 54 deblovými vítězstvími 9. místo v historickém žebříčku počtu titulů na turnajích ATP. Na žebříčku ATP ve dvouhře byl nejvýše na 11. místě, ve čtyřhře pak na 1. místě. . V roce 1980 vybojoval spolu s Lendlem pro Československo Davisův pohár. klad k více než třem desítkám titulů. Jako čtvrtým hráčem byl Pavel Složil (* 29. prosince 1955, Opava) je bývalý československý profesionální tenista a tenisový trenér, který svých nejlepších sportovních úspěchů dosáhl ve čtyřhře. Na klubové úrovni byl hráčem Slavie Praha IPS. V letech 1974-1975 se společně s Tomášem Šmídem zasloužili o dvojnásobný zisk ČSSR v soutěži Galeova poháru.
Byl to divný konec roku - naděje a víra v síly člověka, ale i národní hrdosti, vystřídal za dva dny pocit beznaděje.. byl 8. prosinec 1980. Před hotelovým domem Dakota, kdesi v N.Y. stál jistý Mark David Chapman...
Po jednatřiceti letech jsem si sednu k televizoru a sledoval jsem tenisovou bitvu v Ostravě. Jako bych tenkrát ji mohl sledovat.. Říká se, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ano, jen výsledek tohoto letošního utkání mi vyvolal vzpomínky na rok 1980. Vzpomínky se podivně mísí, nemohu za to.

PS.. Vzpomínkový článek je sestaven z různých informací, především z Wikipedie, ale i jiných a má spíše vzpomínkový charakter, než se tvářit odbornou a historickou statí.
 


Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. února 2012 v 0:48 | Reagovat

Zajímavé skutečnosti, pěkně posbírané a vtipně podané. Tenis je ,,pohledný", ale podle mne poměrně namáhavý sport. ;-)

2 matka matka | 27. února 2012 v 21:54 | Reagovat

Tuším, že tu dobu pamatuji, ale pozapomněla jsem. Dík, za připomínku :-)

3 Jeník Jeník | 2. března 2012 v 17:07 | Reagovat

tenista nejsem a nikdy jsem nebyl.Ale tehdy jsem našim tenistům fandil a držel palce co to šlo.A z jejich úspěchu jsem měl opravdovou radost.Dík za článek.

4 Zdeněk Zdeněk | 4. dubna 2012 v 12:20 | Reagovat

Zdravím Pavlíku!Vidím,že jsi fakt řádně vytížený,že nevíš,kam skočit napřed,tak se nedivím,že tu nemáš nic čerstvého,protože není čas se avit.Však až se z toho trochu dostneš,tak věří,že se tu zase budem veselit a číst Tvé správníé příběhy i dobré hlody,které umíš rozdávat.Tak zatím,měj se a někdy něco napiš,až budeš mít chuť,rádi si počtem.Zdeněk. :-D  :-D  :-D

5 Zdeněk Zdeněk | 19. dubna 2012 v 23:54 | Reagovat

Koukám,že tu padla bída na pisálky,co je?Došla nálada,nebo Pavel odjel na koloběžce už na ten Ural?Ozvěte se někdo!!! :-D

6 matka matka | 3. května 2012 v 22:08 | Reagovat

Občas nakouknu, nikde nikdo,... je moc práce venku,....
Nu, ať se daří :-)

7 Yřyk Yřyk | 13. května 2012 v 22:42 | Reagovat

[6]: Jo

8 matka matka | 13. května 2012 v 22:44 | Reagovat

[7]: Je to již třetí bouda, kterou na blozích pamatuji.

9 Zdeněk Zdeněk | 5. srpna 2012 v 13:14 | Reagovat

Koukám,že tu všade zhebnul pes i pisatel!Kdy ře to umřel,že jsem nebyl informován partem? :-D  :-(

10 Zdeněk Zdeněk | 5. srpna 2012 v 13:15 | Reagovat

Jedině,že by nám zdrhnul za ten Ural!? :-D  :-D  :-D

11 Yřyk Yřyk | 14. srpna 2012 v 16:28 | Reagovat

Já štěkal a vyl kasy v prosincové boudě-tuhle sem míjel :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama